SNY.

SNY.

Je středa večer a vlastně je i celkem teplo. Máme s chlupatou příšerou výměsíčí. Pokud si myslíte, že se máme krásně, že se k sobě tulíme a užíváme si jeden druhého, tak to se velmi mýlíte. Já sedím, píšu, poslouchám nové album interpreta, který nás dal dohromady a přitom ještě stíhám procházet fotky z loňské dovolené. PROSTĚ ŽENA.
Chlupatá příšera je v zajetí. V zajetí mého táty a muže, se kterým jsem byla zasnoubená nebo spíše kterému jsem byla zaslíbená už v mých dvou letech. Aby toho nebylo málo je v zajetí ještě někoho, velké flašky Jamesona.

Taková naše normální romantická noc. Modlím se, ať se mu nechce zvracet a v noci moc nechrápe, protože v pátek odjíždíme na dovolenou a já nemám nic nachystaného. O té dovolené ještě budu psát, protože to není normální dovolená, není to žádné válení u moře, takže příští týden častěji aktualizujte příběhy pandí princezny, mám takový pocit, že to bude ještě velké.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Otázka je jestli to bude velké dobrodružství a nebo velký průšvih.

No, ale o tom jsem psát nechtěla. Jak už nejspíš název napovídá, chtěla jsem psát o snech. Mají je všichni a kdo si za nimi jde? Kdo jim naslouchá? Kdo následuje ty skoro neviditelné šipky, které nás vedou buď do propasti a nebo do ráje? Kdo z vás opatrně našlapuje po té ostnaté cestičce obložené minami, která vede až za tím sladkým koncem? Kdo z vás se pouští do takového hazardu? Kdo z vás jde do toho s tím, že buď získá a nebo ztratí vše? Kdo z vás se nebojí? Komu z vás nenašeptává hlas neúspěchu, hlas zklamání, hlas nedůvěry všechny ty špatnosti?

Úplně mi přijde, že procházím nějakou dobou prozření nějakým obdobím, kdy všechno dává smysl a kdy vidím jasně tu světlou cestu. Přijde mi, že se přede mnou ta cesta otevírá. Šedá nic neříkající silnice se z ničeho nic proměňuje na cestu plnou barevných lístků, lítajících motýlů, kousajících berušek, skoro i cítím tu vůni louky, vůni trávy, vůni toho všeho dobrého a kdybych se podívala dolů, viděla bych jako moje pandí tlapky zanechávají na trávě nepatrné stopy. Mírné, takové po kterých mě nikdo nemůže vystopovat. A přece jen mě může někdo vystopovat. Ten duch, nejistoty a pochybností, který tu zelenou nádheru mění zpátky na šedou nic neříkající silnici.

IMG_1218
Mám strach a přitom se nebojím. Znáte takové pocity? Já si v nich přijdu strašně nová, ale někde uvnitř sebe cítím, že je to správné, že to tak má být. Chce se mi plakat a přitom tančit. Jsem v šíleném rozpoložení, jsem před velkou změnou, o které vím, že změní všechno, ale přitom nezmění nic. Cítím, že všechno bude lepší. Dlouho jsem takové pocity neměla a tak se trochu také obávám, to víte, to je ten duch, který mi našeptává všechno to zlé. Co když jsem pouze oslepená svými sny a nevidím do jaké propasti padám? Co když spadnu a nikdo mě nechytí?

Ať je to jakkoliv nechám to tak a půjdu po té zelené cestě, strašně mě totiž zajímá, co najdu na konci a když bude nejhůř, přece jen všude okolo bude ta šedá nic neříkající silnice ke které se můžu přece jen obrátit nebo ne?

Následujete svoje sny nebo jste jako já dřív a máte z nich strach?

Věřme tomu, někde musí být schováni všichni ti jednorožci a ty duhy.. a mám takový pocit, že na té silnici je nikdy nenajdeme.

Sice jsem chtěla říct spoustu jiných a dalších slov, ale nějak cítím, že dnes na ně není místo, že by se v těchto řádcích necítili šťastně a tak si je nechám na příště. Rozloučím se snad jen slovy, které momentálně čtete všude okolo sebe a už vám z nich praskají oční bulvy. Život začíná za naší komfortní zónou. Otočte se, rozhlédněte se kolem sebe a opusťte ten kruh komfortní zóny a třeba právě tam někde, daleko za tím kruhem na vás čekají všechny vaše sny, všechny vaše přání a třeba taky ne. Nikdy to nezjistíme, pokud se tam nepodíváme.

Pac a pusu,
doufám v další setkání,
tvoje pandí princezna. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.