Pravidelně nepravidelná rubrika

Pravidelně nepravidelná rubrika

knihy

Věříte tomu, že čtení vás dělá lepšími? Máte při čtení povznášející pocit, který vás přesně v jeden daný moment nutí se neustále usmívat, soustředěně se šklebit a zažívat strach? Nebo máte ke čtení negativní postoj?

kouzlu knížek propadla již na prvním stupni. Nechci kecat nesmysly a tak si myslím, že jsem pořádně začala číst až na přelomu první a druhé třídy. Docela se tomu divím, protože knížky jako Honzíkova cesta či Eliška a táta král, zrovna nepatřily do mého soudku oblíbených knih.

Teď bych mohla vylézt na půdu mého království, prohrabat spoustu krabic a najít pár knížek, které do mého nitra zakořenily kouzlo napsaných příběhů. Nikam, ale lézt nebudu, protože vím že by to nemělo nějaký větší smysl. Bylo by tam akorát spousta pohádkových knížek, ty jsem totiž dostávala každý rok od ježíška! A taky by tam byla moje oblíbená knížka od Astrid Lindgrenové o Lottě z Rošťácké uličky. 

Možná to byl právě příběh Lotty, díky kterému jsem se zamilovala do těch potištěných stránek, a možná taky ne. Chodila jsem totiž často do knihovny.  Milovala jsem to. V knihovně totiž byl lepší svět, úplně jiný. Všude na vás mluvily všemožné příběhy, nádherně to tam vonělo a všechny děti tam byly potichu. Paní knihovnice byly strašně milé, a proto jsem si pravidelně celou základní školu půjčovala knihy v té růžové budově. Občas jsem tam také i přespala a hrála nějakou hru, když byl den knihy a nebo nějaký jiný knižní svátek. Myslím si, že právě té růžové budově s kouzelnou atmosférou vděčím své závislosti. Pamatuji si i den, kdy jsem si půjčila přes 30 knih a všechny je do měsíce přečetla, abych je mohla zodpovědně vrátit.

A co jsem četla? Snad úplně všechno. Od různých pohádkových příběhů až k dívčím románům. Nejvíc ze všeho jsem milovala knížky spisovatelky Jacqueline Wilson. Ty jsem přečetla snad všechny a jestli někdy budu mít malou pandí holčičku, určitě ji tyto knížky pořídím a klidně si je budu číst s ní, pokud ji to nebude připadat trapné. Propadla jsem samozřejmě i Harrymu Potterovi, když jsem s ním přece vyrůstala, bodejť bych mu nepropadla, ale musím říct, že jsem byla vždycky spíše v #týmDraco. Četla jsem, ale i spoustu životopisných románů. Občas se ze mě stal sirotek v Asii, jindy anorektička, někdy jsem zase brala drogy a taky jsem párkrát čelila Druhé světové válce.

Když jsem začala chodit na střední školu, tak jsem už tolik tu růžovou knihovnu nenavštěvovala. Za prvé už jsem nepatřila do toho dětského oddělení a tam mezi těmi všemi dospělými a neznámými lidmi jsem se necítila dobře. A za druhé, jsem se vůbec nevyznala v těch jejich regálech a vlastně ani nevěděla, co si mám půjčovat, co mám číst. Knížka mě totiž musí oslovit a musíme mít spolu románek, jinak to nemá cenu.

Naštěstí se na střední škole vyučovala převážně literatura a ta mě velmi bavila. Učili jsme se o tolika skvělých knížkách, že jsem neustále chodila do knihovny a půjčovala si ty zapomenuté romány. Zase jsem měla ten skvělý pocit, zase jsem to milovala.

A teď proč píšu vlastně tento článek? Chtěla bych vám představit moji novou pravidelně nepravidelnou rubriku. Chtěla bych vás seznámit se spoustou knížek, které ve mě zanechali ten skvělý pocit. Chtěla bych vám představit knížky, které mi i pouhou vzpomínkou, zanechávají úsměv na tváři. 

Předem vás, ale varuji. Kromě čtenářských deníků jsem nikdy nic takového nepsala, ale hlavně já nechci, aby to byl čtenářský deník. Chtěla bych na vás fouknout to kouzlo, přinést vám tu hlavní myšlenku. Zanechat ve vás pocit, že si tu knížku musíte přečíst. Knížky přece dělají svět lepší, teda hlavně lidi. A to je potřeba! Každý chce být lepší. Tak prosím neodmítněte tu nabízenou ruku, kterou vám zde budu nabízet.

Buďme lepší. Čtěme!

Pac a pusu,

tvoje i tvoje pandí princezna!

(Všechny fotky kromě úvodní jsou stažené z internetu, u každé je uveden zdroj.)

One Reply to “Pravidelně nepravidelná rubrika”

  1. Moc se těším na články o knížkách. Mluvíš mi úplně z duše. Do knihovny jsem chodila ještě v době, kdy měl člověk takovou malou knížečku a do ní dostával razítka a chodím tam i dnes (knihovny miluju, obzvlášť tu na Opatově). Jacqueline Wilsonovou jsem četla taky (Dvojčata v průšvihu – ach) a vzpomínám třeba na Velké trápení, což je knížka, kterou miluju do dnes a má čestné místo v mé knihovně.
    Díky za článek!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.