Pohyb.

Pohyb.

Poslední dny mám takové divné stavy. Po chvíli se uklidním. Dojde mi, že jen stárnu. Ne, že by mi zrovna vyskakovaly klouby a s nimi i můj tlak. Je to jen takový ten zvláštní stav, který doznívá potom, co oslavíte narozeniny. Stav, při kterém si můžete uvědomit spoustu věcí, ale taky nemusíte. A hlavně hodně dlouho trvá, než vám dojde, co za tím vlastně stojí.

Mám v hlavě strašný chaos, a tak poslouchám Pokáče, protože zpívá přesně to, co zrovna cítím. Chci totiž taky milovat, poznat svět, lítat na měsíc a zas zpět, a hlavně drink a pláž jako kancelář.

Jenže pak jsem z toho smutná. Z toho všeho. Ze života. Jak strašně rychle běží. Přemýšlím o tom, jak jsem před pár roky byla úplně jiný člověk a za pár let, měsíců, týdnů budu zas někdo další. Pak si uvědomím jednu věc. Tu nejdůležitější. Tu, díky které už nejsem smutná a zkouším to všechno dál. To, vstávání a padání. Poznání a pokání. Radost a smutek. Protože rostu. Je mi šumák, zda do země, doprava, doleva anebo tím uznávaným správným směrem vzhůru. Nezáleží na tom. Vážně ne. Důležitý je, že se hýbeme, posouváme se. Dál. Možná do hlubin, možná se vracíme zpátky na houby. Třeba to bude bolet. Je to fuk.

Ten pohyb bolí. Každý pohyb bolí, ať si sportovci vyprávějí cokoliv. Bolí to. Ale co bolí, tak sílí. To těm sportovcům brát nebudu. Stárnout a růst je přirozené. I když z toho máme strach a jsme ztracení. Můžeme se ztratit v bludišti našich vlastních myšlenek. Můžeme tam pochodovat, jak dlouho chceme. Na čase nezáleží. Vždycky najdeme cestu zpátky či někam mnohem dál.

Ve třech měsících inspirace Reného Nekudy. Byla jedna zajímavá myšlenka, kterou chci skončit. Dokončete větu: Jediná věc, kterou jsem kdy chtěla je. Nachází se zde jen jedna podmínka. Větu musíte dokončit jako osoba, která je o 10 let mladší než vy a následně, která je o 10 let starší osoba než vy teď. Kouzlo je v tom, že nemusíte napsat jen jednu větu.

 

Moje mladší já by odpovědělo: Jediná věc, kterou jsem kdy chtěla je být o pár let starší jako ta Barbora, co píše z tábora. Potom bych mohla chodit na večírky, kde bych potkala bubeníka mé oblíbené kapely a můj život by skončil jako pohádka. No ne?

Budoucí pandí princezna by doufám řekla: Jediná věc, kterou jsem kdy chtěla je najít vnitřní klid a ten jsem díky bohu našla. Je to klíč ke všemu. Věřte mi a hledejte ho.

Jaká je vaše odpověď?

Vidíte tam ten pohyb?

Pojďme se ztratit a zase najít.

One Reply to “Pohyb.”

  1. Jsem rád, že jsi zpátky. Je v pořádku cítit se trochu zvláštně, když se má člověk učit nové číslo, které mu najednou začalo platit na jeden rok.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.