#jezdit_Tatry_díl_3.

#jezdit_Tatry_díl_3.

A jak dlouho u vás trvá zítra? Jak jste si už nejspíš stačili všimnout u mě teda pekelně dlouho, to je ten time-managment, kterej absolutně neovládám. Teda já bych ho samozřejmě ovládala, nebýt tolik skvělých knížek, seriálů a hlavně spánku. Nedá se nic dělat, nebudu tu plakat nad rozlitým mlékem (spíš nad nedopsaným článkem) ani se nějak ospravedlňovat, některé věci se prostě stávají.

Tady je tedy po měsíci ten nejzajímavější zbytek dovolené z Tater. Užijte si ho a moc se na mě nezlobte, já ráda napínám.

Říká se, že třetí den bývá na horách nejkritičtější, protože jsme chtěli krizím předejít, jeli jsme do Thermalparku Bešeňová.
V termálech jsem byla poprvé a tak jsem byla zvědavá, co mě tam vlastně čeká. A musím říct, že jsem byla nad míru potěšená, protože přece jenom teplá voda a já. Jsme jako jedno.  A především ta možnost venkovního baru přímo v termálním bazénu? Nic víc jsem ke štěstí nepotřebovala. Venku zima, že se z nás vyloženě kouřilo a my přesto byli venku v teple a dokonce jen v plavkách a se skleničkou sex on the beach. Byla to slast a vlastně mi nic nescházelo ke štěstí. Jen mě trochu štvalo, že se nám zbarvily plavky do oranžova, ale to byla jen minimální daň za ten relax a pohodu.

Samozřejmě byli k dispozici i vnitřní bazény s normální teplotou, ale to se nám nechtělo moc využívat, protože teplá voda je teplá voda. Taky tam bylo asi 6 tobogánů s různými obtížnostmi. Jako první jsem se vydala na ten nejtěžší tobogán, protože jsem přece hrdinka a hlavně se takových věcí nebojím. Haha, ano nevadí mi kdejaká atrakce v zábavním parku, když visím hlavou dolů, mám z toho obrovskou srandu, ale to jsem nečekala, co mě čeká teď. Nejdříve obrovský výšlap do schodů a že to bylo sakra vysoko, do toho si představte, jak vás bolí nohy z lyžování. Nahoře byl úplně jiný vzduch a mě velmi často klesá tlak, nedělalo se mi tam teda vůbec dobře, co vám budu vykládat. Stejně jsem statečně šla na ten nejtěžší tobogán. Myslela jsem, že tam umřu. Vážně. Jelo to tak šíleně rychle, všude na mě stříkala voda a pořád to zatáčelo. Nemohla jsem mít ani otevřené oči a bála jsem se pomalu i dýchat. Skoro jsem si říkala, že je to moje poslední hodinka. Vylezla jsem z tobogánu, točila se mi hlava a co udělala chlupatá příšera? Nadšením poskakovala a okamžitě mě vyhnala zpátky nahoru, protože je to přece super. Možná pro něj, protože nejel na tom nejhorším tobogánu, protože je to strašpytel. Takže mě donutil jet na nějakém lepším, kde byla pro změnu všude tma a blikali tam různý světýlka. No, nádhera. Pro mě to, ale nebylo. Pořád mi bylo špatně z toho předchozího toboganu a pořád mi klesal tlak. Tak jsem tedy šla alespoň na divoký vlny, kde se mě chlupatá příšera chtěla zbavit a utopit mě! Kromě bojování o život jsem se taky hodně válela a spala, protože jsem přece jenom nebyla úplně zdravá a hlavně jsme takový relax potřebovali.

Další den nás čekala Jasná. Zase lyže. Ráno mi bylo fakt špatně, bolela mě hlava a v krku, ale vzala jsem si tabletku a řekla si, že to přece zvládnu, protože to tam musí být opravdu nádherný. Samozřejmě, že to tam bylo strašně nádherný, ale taky docela náročný. Hned jak jsem si obula lyžáky, málem jsem se rozbrečela. Tak šíleně mě bolely nohy, především jsem na pravým lýtku měla modřinu, která se jenom tak nedala a než jsme došli ke svahu, tak jsem málem umřela. Naštěstí jsem nebyla postižená sama, ale na bolest lýtek umírala také Chlupatá příšera a tak jsem měla super parťáka, se kterým jsem si mohla brečet a nadávat. Po cestě nahoru jsme plánovali, kam teda pojedeme. Plán byl, že sjedeme po modré do půlky a pak se vydáme na sedačky, které nás dovezou až na Chopok.

Když jsme vylezli ze sedaček, zavelelo se, že se jde doprava, já statečně křičela, že vpravo je ale červená a my přece chceme po modré. Můj řev nikdo nevyslyšel a taky to tak dopadlo. Nejelo mi to. Absolutně mi to nejelo, nedokázala jsem zatáčet, lepil se mi všude sníh a tak strašně mě bolely nohy. Jela jsem jak připosraná. Chlupatá příšera v závěsu za mnou, nadávala, že mu nejedou lyže. Bylo nám řečeno, že se rozjezdíme a ať jedeme, jinak se vůbec nebude lyžovat a bude se na nás jenom čekat a když nás tak bolely nohy, že se nám teda nemusela kupovat celodenní jízdenka. Na další společné přestávce jsme rezignovali. Zůstali jsme tam sami a jenom se strachem v očích sledovali, jak všichni rychle jezdí a nám to vůbec nejede. Chlupatá příšera si dokonce vyzula lyže a že jde dolů pěšky. Seděli jsme uprostřed svahu asi 10 minut, než jsme sebrali odvahu k tomu, abychom sjeli dolů. Samozřejmě jsme čekali, až nikdo z těch závodníku nebude na dohled a my budeme moct být alespoň trochu stateční.

Povedlo se a my plní vyčerpání dojeli dolů. Chlupatá příšera se rozhodla, že má něco s lyžemi a že to jinak není možný a šli jsme hledat ski-servis, aby se mu na to někdo podíval. Tam, kde jsme sjeli, ale žádný ski-servis nebyl, museli jsme jinam.Nezbývalo nám nic jiného, než vyjet zase nahoru za dobrodružstvím.

K našemu údivu se nám lyžovalo o sto procent lépe a tak jsme si spokojeně jezdili po té skvělé modré, která každému dávala něco. Já se mohla zdokonalovat v tom, co jsem už dávno zapomněla a Chlupatá příšera jezdila po skokáncích dokonce a i lesem. Propouštěla na povrch svoji rebelskou stránku. Zrovna jsme jeli znovu nahoru, když jsme dostali osudový hovor. Máme přijet nahoru na Chopok, že se tam najíme a budeme jezdit zase všichni dohromady. Místo toho abychom teda sjeli naši oblíbenou trasu, vydali jsme se naproti novému dobrodružství.

Na Chopoku to bylo nádherné, ten výhled a všechno, opravdu něco, co stojí za to. Najedli jsme se tam a trochu si odpočinuli. Já se už těšila, jak se vydáme lyžovat. No, moc jsem se těšit neměla. Rozhodli jsme se, že se vydáme po modré a když pojedeme celou dobu po modré, tak dojedeme zpátky tam, kde máme auto a pak si každý zase může lyžovat, jak chce.

Tak jsme teda jeli, ze začátku to bylo super, vypadalo to pomalu jak cesta pro běžkaře, nic náročného a úžasný výhled. Milovala jsem to. Každou chvíli se to, ale horšilo. Cesta se stále zužovala a především se i šíleně kroutila a tak jste pouze koukali na ten svah pod námi. Docela jsem se bála, že některou zatáčku nevytočím a prostě umřu a spadnu ze srázu. A taky, že jsem nevybrala. Naštěstí jsem spadla tam, kde bylo zábradlí. Jelikož, ale jsem na lyžích vážně dlouho nestála, zapomněla jsem, jak se vlastně v půlce kopce má zvednout. A tak jsem tam deset minut ležela, jak rozpláclej vorvaň a snažila se stát. Občas mi to teda ujelo a já sjela ještě víc dolů. Musím říct, že jsem z toho měla úplnej záchvat smíchu. Hlavně jsem si říkala, že přece nejsem žádná máčka a musím se zvednout i bez toho, abych si vyzula lyže. Chlupatá příšera na mě zespoda akorát křičela, ať se proboha zvednu, ale já stále zkoušela všemožné své super techniky. A tak nezabralo nic jiného než sundat lyže.

Chlupatá příšera byla naštvaná, protože nám samozřejmě ujeli a nečekali na nás. A taky jsem dostala sprdnuto za to, že jsem tak hrozná a nemůžu se zvednout. Tak jsem se teda snažila jet tak, abych vůbec nepadala. Jeli jsme celou cestou po modré a chvílemi přejížděli po červené na modrou, když v tom jsem najednou byla ve vzduchu a praštila se do hlavy a zůstala jsem ležet na zádech na zemi, lyže stále na nohou. Chlupatá příšera neslyšela moje volání o pomoc a byla už dávno za zatáčkou, takže mě ani neviděla. Nehrála jsem si, ale už na žádného hrdinu, sundala lyže a rychle zase naskočila. Tak šíleně mě bolela hlava a trochu se mi vlastně i točila, ale naštěstí jsem to zvládla. Tak neskutečně jsem se těšila, až dojedeme do cíle, dám si svařák a budu mít klid.

Jak jsem se mýlila. Dojeli jsme až dolů a zjistili jsme, že jsme na úplně druhé straně hory a nezbývá nám nic jiného než se vydat zpátky na Chopok a jet přímo z toho nejvyššího vrcholu po červené. Měla jsem totálně dost, po tom nebezpečném pádu mě neskutečně bolela hlava, byla jsem unavená díky mojí nemoci a nepřála jsem si nic jiného než umřít. Když jsem dojeli na Chopok, tak jsem měla raději umřít než sjíždět tu červenou. Všude byli ledové jazyky a bylo to neuvěřitelně strmé. Úplně všichni jeli neuvěřitelně pomalu a já jsem všem vedla. Boleli mě už i nohy a párkrát jsem zase spadla, ale naštěstí mi byla Chlupatá příšera vždy po ruce, protože potom pádu o mě měla strach a tak jsem se už zase naučila vstávat bez toho, abych si vyzula lyže. Samozřejmě jsem zase padala u těch srázů, takže o to větší to bylo dobrodružství. Jeden ten úsek jsme sjížděli tak hodinu a já si přála umřít, chtěla jsem neuvěřitelně zůstat na místě a ať pro mě přijede horská služba. Chtělo se mi brečet, myslela jsem, že se tam zabiju. Naštěstí jsem to, ale všechno zvládla a byla jsem neuvěřitelně nadšená, že už jsme zase zpátky na modré.

Moc velké osvobození, to ale nebylo. Čas totiž postoupil a na sněhu to bylo neuvěřitelně vidět. Byl těžký, lepil se a všude bylo neuvěřitelně moc lidí, do toho tu a tam byl led. Takže místo odpočinkové jízdy mě čekala modrá převlečená za červenou. Když jsme dojeli dolů, konečně tam kde jsme měli auto. Zbývalo asi posledních 20 minut než vypínali vleky. Tak jsme si dali pivo, stěžovali jsme si. Krátili jsme si tak čas, než všichni dojeli a my mohli do auta. Cítila jsem se osvobozena a myslím, že jsem si zasloužila medaili.

Další den jsme měli v plánu Tatralandii. Jenže mě bylo tak neuvěřitelně špatně, moje nachlazení stoupalo a náročná Jasná, tomu moc nepomohla. Tak jsem místo dalšího zahřívání se v termálech, zůstala sama doma. Nějak extra mi to nevadilo, mohla jsem alespoň dočíst Hedvábníka a podívat se na další díry Arrow.

Čekal nás už poslední den, den odjezdu. Velcí nadšenci jeli ještě lyžovat a my s Chlupatou příšerou zase zůstali doma. Tentokrát jsem na to nebyla sama, takže jsem měla o zábavu postaráno. Pobalili jsme všechny věci a čekali jsme na příjezd nadšenců, abychom mohli vyrazit pro pizzu a následně odjet směr Praha.

Cesta byla dlouhá a únavná. A málem jsme zůstali někde viset, protože jsme měli v plánu tankovat až v Česku. Benzínku jsme ale našli až na poslední chvíli. Palubní deska ukazovala posledních 15 dojezdových km. V Praze jsme si vůbec neodpočinuli, protože hned druhý den ráno jsme jeli zase hlídat děti. Život si člověk stejně nejvíc užije, když něco dělá a neválí se. A tímto bych zakončila celou dovolenou v Tatrách. Děkuji jednorožčímu bohovi, že jsem neumřela, i když jsem měla párkrát namále a vám děkuji, že jste to dočetli až sem, máte můj obdiv.

Nakonec vám sem přidám pár fotek, abyste měli radost. Tento článek měl vyjít už v pátek, ale kvůli Danielkovi, který mě donutil se opít a poflakovat se venku do čtyř do rána, je tu až dnes. Takže všechnu vinu svaluji na něj.

Důvod toho, že jsem nezveřejnila žádné sexy selfiečka z Chopoku je ten, že mi opravdu nebylo dobře a byla jsem tak nateklá, že jsem měla dvakrát větší hlavu než normálně a znáte to, i v té staré hře, kde jste léčili nafouklé hlavy, to byl docela problém.

Doufám, že jste si tento maraton Slovenska užili a že se na mě moc nezlobíte.

S láskou

vaše Pandí princezna, které se neuvěřitelně stýská po té kráse, co je tady na fotkách.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.