#jezdit_Tatry_díl_2.

#jezdit_Tatry_díl_2.

Jak jsem slíbila je tady pokračovaní z našeho výletu do Tater, snad se nezlobíte, že jste se včera skoro nic nedozvěděli. Slibuji, že dnešní článek bude zajímavější a v pondělí na vás bude čekat článek poslední, který bude zase zajímavý úplně jinak. Abych vám vynahradila včerejší lákací článek, tak vás dnes čeká daleko víc fotek a vlastně všeho.

Díky za to, že to čtete, užijte si to.

Horám zdar!

 

Druhý den bylo na plánu už konečně to vysněné lyžování. Jenže jsme neměli seřízené lyže, takže jsme museli shánět nějaký ski-servis.  Naplánované jsme měli DONOVALY, které byli od našeho dočasného domu asi 40 minut vzdálené a protože jsme se z postele vyhrabali dost pozdě, tak jsme stíhali pomalu až noční lyžování, které začínalo už ve 4. Bydleli jsme asi 5 minut od Ružomberoku, takže jsme jeli na MALINO BRDO seřídit lyže, abychom se dozvěděli, že moje lyže jsou dobré akorát tak pro 14leté děcko a hlavně se do vázání nevlezli ani moje lyžáky, takže skvělá investice do půjčení lyží, když jsem pořád tajně doufala, že budu jezdit na igelitce a hlavně jsem měla strach, že se na té sjezdovce rozbrečím. O to horší bylo, když se mě pan servisák zeptal, jestli vůbec umím lyžovat. No, nezapomíná se to, ne? Ale prý můžeme alespoň někdy skočit na kafe. Taková nabídka se vždycky hodí, obzvlášť když jsem očekávala, že zbytek týdne strávím s nohama v sádře.

 

 

Do 4 hodin zbývalo ještě spoustu času a tak jsme zajeli na jídlo. Pokud někdy budete v Ružomberoku, tak rozhodně navštivte pizzerii CALIFORNIA, protože to opravdu stojí za to. Pizza byla tak vynikající a tak sytá, že jsme z toho byli vážně nadšení. Doporučuji pizzu Slovenskou, protože ta nemá vážně chybu, ale asi to bude tím, že miluji smetanové základy a kombinaci slaniny a cibule. Po pizze přišel ten hlavní čas, jeli jsme do Donoval. Čím více jsme se blížili cíli, tím víc jsem byla bílá. Bála jsem se, strašně moc. Bylo mi špatně a doufala jsem, že tam nikdy nedojedeme. Dojeli jsme a museli jsme se převléknout do lyžarského. Byla jsem nadšená, boty mě netlačily a ani nebolely, z toho jsem měla totiž největší strach, protože kvůli tomu jsem přestala kdysi dávno lyžovat.

 

Když jsem sjížděla první kopec, nevěděla jsem vůbec co s nohama, naštěstí si to moje nohy pamatovaly a tak jsem cestu zvládla dobře, dokonce jsem i dobře vyjela nahoru pomocí sedačkové lanovky, ze které jsem také měla strach. Za celé večerní lyžování jsem byla jediná z naší čtveřice, která nespadla – samozřejmě všichni ostatní jsou lepší lyžaři než já. To, že spadli na skokáncích ke kterým jsem se raději ani nepřiblížila, zmiňovat nebudu. A vlastně mi na lanovce jednou spadla hůlka, ale to se stává i lepším lyžařům.

 Cítila jsem se vítězně a hlavně mě to strašně bavilo, vůbec jsem nechápala, proč jsem lyžovat přestala. Asi po dvou hodinách přišel čas na osvěžení a tak jsme se vydali pro čaj s griotkou. Samozřejmě griotku neměli, protože to pijí prý jen češáčci. (Asi na tom něco bude, že? :D) Takže jsem dostali tatranku a tatranský čaj, dokonce nám nabízeli i slivovici s horkým kompotem. Prý nás naučí pít pořádné pití. Já která alkoholu poslední dobou moc neholduju, jsem se spokojila s tím tatranským čajem, který jsem raději po půlce věnovala dál. (Videům na instastories nevěřte, lžou). Po tom tatranském čaji se nám lyžovalo daleko lépe a uteklo to, že jsme ani nevěděli jak. Odjížděli jsme plní nadšení a očekávání, protože sníh byl skvělý, svah skoro prázdný a všechny nás to moc bavilo, nic nás nebolelo.

V pondělí nás čekalo MALINO BRDO. Odjížděli jsme ráno, stále plní nadšení, sice nás sem tam něco pobolívalo, ale to je naprosto normální. Jediné, čeho jsem se trochu obávala bylo to, že mě zase bolelo v krku, ale neměla jsem s sebou žádnou kurkumu ani jiné zázračné koření a tak jsem nic jiného než zázvor nekonzumovala. Dojeli jsme na místo plní nadšení a zvědavosti, přece jenom zase to bude jiná sjezdovka, jiný vlek, jiné okolí. Obula jsem lyžáky a málem jsem se rozbrečela. Moje holeň! Měla jsem ji krásně otlačenou, že se divím, že tam nemám ještě teď modřiny. Ale řekla jsem si, že to přece zvládnu. Ten pocit, když sjíždíte kopec za to přece stojí. Na kopec nás odvážela kopule (čti: bublina a nebo kabinová lanovka).  Výhled byl vážně parádní, ale sjezd po modročervené, tak skvělý nebyl. Následoval můj první pád, jak mě bolely ty nohy, tak pro mě bylo strašně těžké zatáčet a když se modrá protínala s červenou, nešlo mi zatočit a skončila jsem v příkopě. Jo, myslela jsem, že když vyjedu do kopce, tak se zastavím, bohužel no. Člověk si musí vyzkoušet všechno. Musím se přiznat, že jsem tu začínala mít první obavy, byla jsem unavená a při cestě kopulí jsem se smutkem na tváři sledovala bobařské cesty, přemýšlela jsem o tom jestli by mi tam nebylo s igelitkou z Tesca lépe a hlavně by mě nebolely nohy a to by bylo super, no ne? Chlupatou příšeru jsem za celé 4 hodiny neviděla, protože přece jen je to lyžař, který už od svých velmi mladých let sjížděl černé sjezdovky. Takže čekání na mé pomalé nešťastné sjíždění nepřipadalo moc v úvahu. A hlavně ke konci dne už začínal být sníh strašně mokrý a těžký a jezdilo se na něm dost na prd. Takže čím dřív na sjezdovku pojedete, tím lepší sníh mít budete. Přímá úměra no ne?

Úspěšné pondělí jsme zakončili zase v místní hospodě, protože o tom přece dovolená je ne? Já se tedy musím přiznat, že mě lákal pouze čaj, protože díky mému bolení v krku jsem byla dosti vyčerpaná.

Těším se na vás zítra u posledního dílu z Tater.

Jak to vlastně máte s lyžováním vy?

Pac a pusu

Pandí princezna

One Reply to “#jezdit_Tatry_díl_2.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.