Anthony Doerr – Jsou světla, která nevidíme

Anthony Doerr – Jsou světla, která nevidíme

Tahle kniha byla jednu dobu všude. Všichni se o ni bavili, všichni ji četli. To bych nebyla já, abych se nerozhodla, že si ji také chci přečíst. Jenže vždycky, když jsem šla do knihovny, tak byla vypůjčená a nebo jsem zrovna musela číst nějaké dějiny do školy. Koukala jsem na ni často v knihkupectví a říkala jsem si, že si ji tedy pořídím za splněné zkouškové. Osud tomu chtěl a jednou jsem se ocitla v knihkupectví na Chodově, kde právě probíhala 25% sleva na všechno a já si mohla vybrat jednu jakoukoliv knihu, co jsem chtěla. Takže jsem si tento malý poklad vezla domů. A jaká tedy kniha je?

Marie-Laurie vyrůstá se svým otcem v předválečné v Paříži, v útlém věku ale oslepne. Její otec pro ni vytvoří malý model města, aby se neztrácela. Bere ji s sebou do muzea, kde pracuje jako klíčník. Marie se setkává se spoustou vědců a nadšeně poslouchá jejich vyprávění o jejich práci, o vzácnostech, které se v muzeu nachází. Mariin život čeká další těžká zkouška, když začnou Němci obsazovat Paříž a ona musí se svým otcem uprchnout. V muzeu je spoustu cenných věcí, také jeden kámen, který přináší nesmrtelnost tomu, kdo ho vlastní a smůlu všem lidem okolo něj. Nebo tak to alespoň říká pověst. Ředitel udělá 3 atrapy tohoto kamene a jeden dá i otci Marie, aby ho vzali s sebou.  Najdou své útočiště ve Francouzském městě San Malo, které chvíli po jejich příchodu taky obsadí Němci.

V německé hornické kolonii vyrůstá Werner v dětském domově se svojí sestrou. Werner touží po zářné budoucnosti, chtěl by studovat v Berlíně, stát se inženýrem, dělat objevy. Po večerech poslouchá se svou sestrou vysílání z Francie, kde neznámý vysílá záhady života pro děti a následně pouští krásnou hudbu, kterou Werner v životě neslyšel. Wernerova touha po objevování a schopnost opravit každé rádio, které se mu dostane do rukou, zaujme vysoce postaveného Němce. Němec mu zařídí přihlášku na elitní vojenskou akademii pro nadané německé chlapce v Schlupfortě. Werner je štěstím bez sebe, začíná se mu plnit jeho sen. Jenže na akademii je převážně učí, jak být správní Hitlerjugend. Díky jeho schopnostem se stane specialista na odhalování odbojových aktivit. Na své cestě odhalování odboje se dostane i do Francouzského města San Malo..

„Přál sis někdy,“ zašeptal Werner „aby ses tam už nemusel vracet?“
„Otec potřebuje, abych studoval v Schulpfortě. Matka taky. Co chci já, to není důležité.“
„Samozřejmě, že je to důležité. Já chci být inženýr. A ty chceš studovat ptáky. Být jako ten americký malíř v bažinách. K čemu jinému to všechno děláme, než aby z nás bylo to, co chceme?“ Ticho. Ve větvích za Frederickovým oknem se odráželo cizí světlo.
„Tvůj problém, Wernere“ prohlásil Frederick, „je to, že pořád věříš, že máš nad svým životem moc.“

10/10 – tato kniha nemá absolutně žádnou chybu, doporučuju!

Pulitzerovu cenu tato knížka dostala opravdu oprávněně. Ten příběh vás pohltí, začnete přemýšlet, tak jak jste nikdy nepřemýšleli. Myslíte na tu malou slepou holčičku, která se potlouká ve světě ve kterém řádí válka. Do toho se vám promítá příběh kluka, který chtěl jen objevovat svět a místo toho mu do hlavy vtloukávají obrovskou propagandu a nakonec ho stejně v 16 letech pošlou na Wermacht. Jak těžké to asi muselo být pro tu malou holčičku? Jak snadné bylo ovlivnit nevinné chlapce?

Jediné co mi ze začátku vadilo bylo, že se tam mění časové osy. Jenže stačilo pár stran a stala se z toho skvělá skládačka, která při každé další stránce dávala čím dál větší smysl. Bylo to šíleně napínavé a já se od této knížky nedokázala odtrhnout.  Nakonec vám, ale zlomí srdce. Takovým krásným způsobem, protože tato knížka je krásná. I když se v ní děje spoustu špatných a násilných věcí, autor to podává nenásilným způsobem a já dokážu jenom vnímat ty věty, ty smysly a to jak je ten příběh krásný. V knížce je spoustu přírody – ptáci, šneci, oceán. Při čtení vnímáte šum oceánu z pohledu slepé holčičky,  zimu v Rusku z pohledu mladého vojáka. Ale především cítíte něžnost. Krásnou něžnost, která celou knížku provází.

Bylo mi strašně líto, že i když kniha měla přes pět set stran, tak stejně skončila. Chtěla jsem číst a žít její příběh dál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.